Jdi na obsah Jdi na menu
 


KORNÝŠEK

Bylo to jako deja vu. Jen pár dnů po úmrtí mourinky Twiggy zas telefon. Tentokrát Nučice.

K lidem na zahradu se nastěhovala kočka, už se tu drží týden, spí na dřevu, kde občas pobývají jiné kočky, ale snaží se dostat dovnitř. Je to nějaká vzácná rasa, má modré oči, ale je vyhublá a divná, má divnou srst, vypadá moc nemocná. Oni jíi krmí, ale bojí se na ni sahat a už nevědí, jak se jí na zahradě vyhnout, mají malé dítě.

Proklela jsem v duchu celý svět a přislíbila dojezd ještě večer nebo druhý den ráno. Nakonec jsem vyrazila už večer, v hlavě mi zvonilo „Proč zrovna já musím vždycky dělat pohodného.“ A taky, že oni i já máme štěstí, že jsem, prvně za několik let, bez dětí, chlapečci za tatínkova dozoru terorizovali skautský tábor.

S pomocí tabletu a mobilu ochotného domorodce jsem se v kolonii novostaveb dopracovala po druhém kole objíždění správné adresy. Uvítali mě sympatičtí lidé, zavedli na zahradu a moje obava, jestli to zvíře, na které se báli sahat, půjde vůbec odchytit, vzala rychle za své. Rex. Jen jsem si nebyla jistá, zda Cornish, nebo Devon. Prostě taky nenosím vše v hlavě.

Říct, že mě uvítal, je slabé slovo. Kocour mi blahem vyšplhal až na hlavu, potěšen, že se honěkdo nebojí dotknout. Štíhlý, to ano, na poměry běžné kočky, všechny otvory čisté, oči jasné, kastrovaný kocour. Strašně jsem se snažila se nesmát, bylo jasné, že většina normálních lidí kočku podoby E.T. Mimozemšťana nikdy nevidělo. Zároveň se mi nesmírně ulevilo, že kocour se zdá kromě mírného pšíkání zdravý a musí sakra někomu chybět. Tipovala jsem majitele na dovolené a krmiče – babičku, co kvůli kocourovi přece mladým nezkazí tu drahou dovolenou. Nebyl by první ani poslední, minulý rok jsme takhle azylovali mainku, co hlídačům vypadla z okna.

S nálezci, ochotnými udělat maximum pro návrat kocoura majiteli, jsem se domluvila, že kromě letáčků, které se chystali vytvořit, dojdou hlavně v pondělí na obecní úřad, kocoura tam nahlásí a nechají pokud možno vyhlásit rozhlasem. (Kontakt na mě měli z městské policie, ovšem vedlejší obce, z které MP je má „na starost“).

Já jsem telefonátem s letitým "orientálkonadšencem" a poradou s tabletem došla k tomu, že mi v přepravce prozpěvuje cornish rex. Taky mi do hlavy dotekla jiná drobnost, a to, že kromě dětí na tábor v palubní přihrádce druhého auta (děti nejely v přihrádce…) odjela pravděpodobně i naše čtečka čipů. Zkusila jsem okolní, vesměs večer zavřené, veteriny a vylosovala Přílepy, mající ještě půl hodiny otevřeno. Nakonec jsme se scházely ještě později, neb paní doktorka měla na stole potrhaného psa. Ochotně a bezplatně mi načetla kocoura, ale ouha, nepípal.

Doma mi „kornýšek“ spočítal svůj týdenní absťák kontaktu; jestli jsem si myslela, že bez dětí budu mít klidný spánek a postel pro sebe, no, to jsem se teda spletla. Mazel všech mazlů král. S kotětem Osmou se po pár hodinách syčení začali ignorovat a naše kočky po odhalení nováčka odkráčely znechuceně na dvůr, tak jako obvykle.

Mezitím počítačově zdatnější kolegyně žhavily „ty internety“ a rozsévaly informaci světu o přebývajícím „kornýškovi“. Úspěch se dostavil v pondělí, kupodivu cestou nejjednodušší, přes obecní úřad. Nálezci tam dle dohody vyrazili i s letáčkem a tam už pěkných pár dnů věděli, komu schází kočka E.T.

První čtyři dny jeho putování nemáme zmapované, týden pobýval na zahradě nálezců, zbytek času u nás. Žádná dovolená za to nemohla. Kocour se po letech vycházek jen na vlastní zahrádku a k jedněm sousedům vydal „za humna“ a asi nepochopil, kudy domů.

Panička po „internetech“ hledala, ale hned po ztrátě. Vyrobili letáčky, oblepili okolí i veteriny (ale tam nedorazil), kontaktovali obecní úřad (naštěstí). Nálezci ale, mimo úřední hodiny, když už se rozhodli konat, volali pro změnu městskou policii (také správně:-) Kocour týden vegetil v tomtéž „satelitu“, v téže ulici, jen o pár parcel dál. Z čehož plyne poučení, „Nevzdávejte hledání po prvotním neúspěchu“. A taky děsivá představa, jak málo se lidé v takové enklávě novostaveb i po letech navzájem znají, obzvlášť pokud přijíždí a odjíždí autem.

Paní majitelka volala pět minut poté, co jsem do rámu okna namlátila pevné „casonet“ pletivo (na druhý den hlásili tropy a kocour neustále koukal, kde tesař nechal díru). Majíc drahého polovičku kdesi na velkém parkovišti, zvaném v této zemi D1, nasoukala do auta děti (všechny chtěly jet pro kocoura) a vyrazila pro Barneyho (teď doufám, že mu nekomolím jméno). Doma ho čekají ještě dvě „kornýšky“ a jedna nalezenkyně, ovšem on je z nich, paničkou přiznáno, ducha nejmdlejšího, prostě truhlík.

Tak doufám, že truhlík si dá zajít chuť na výlety za domácí plot (nemají systém volně dovnitř/ven, jen vycházky s dohledem). Doporučila jsem čipy. Taky jsem se dozvěděla, že je mu osm let a to mě dostal, sice drobné přední řezáky chyběly, ale ostatní zuby excelentní, tipovala bych mu míň.

Paní dostala ošklivý bojový úkol, na všech „těch internetech“ nameldovat“konec pátrání a poctivě ho splnila. A já si oddychla, že mám postel pro sebe.

A poučení pro žluvy? I když máte na zahrádce tři slunící se kočky fakt neobvyklého zjevu, vaši vzdálenější sousedé o tom nemusí nic vědět. Pokud hledáte, hledejte i v bezprostředním okolí, „cvrkot“ znají pejskaři i pošťačky, nacpěte lidem v širším sousedství letáčky přímo do schránky, ne každý čte cedulky na kandelábrech. Doufám, že Barney výlet neodstonal a alespoň jedna cesta „pohodného“ měla
dobrý konec.

 
 

 


Poslední fotografie


Facebook


Archiv

Kalendář
<< červen / 2018 >>


Statistiky

Online: 2
Celkem: 28694
Měsíc: 2541
Den: 96